Určitě se zeptáte kdo to píše, tak něco o mně. Jmenuji se Libor Ptáček, jsem ročník 1952, od vyučení profesí zemědělec, potom vojna, manželka, dva synové, vystěhování z Chomutovska díky uhlí, práce v sadařství, živočišné výrobě, zámečničina a příbuzné kovoobory, chvíli v lese na vyvážečce, dost dlouho v autodopravě napřed soukromě potom jako zaměstnanec. Třináct let jsem vlastnil bezpečnostní agenturu a pracovali jsme pro několik zahraničních firem, a to teprve byla škola života. Tak že jsem prošel vším a „čím jsem byl byl jsem rád.

Jak jsem vnímal dále popisované události?

Jsem myšlením a povahou sedlák jako všichni moji předkové, uznávám logiku myšlení a férovost jednání, což je v podstatě starodávné Desatero. Na vodě jsem získal mnoho dobrých i špatných zkušeností a budu o tom psát jak mi huba narostla. Zažil jsem mnoho dojemných situací, ale většinou s běžnými lidmi a také situací kdy dotyční byli přímo na pár facek, ale to většinou lidé s hvězdičkami, razítkem, povolenkou nebo s nápisem „velitel“ na vestě a dost často jsme si pobrečeli že nesmíme nebo nemůžeme pomoci, viz třeba část „Psí ostrov“. Zcela mimo hodnocení je práce policie. Trochu dost hodně bezradnosti a ani velitelé nevěděli co se děje, ale všichni co jsme s nimi přišli do kontaktu se snažili pomoci ať z moci úřední nebo osobní a lidské. Jednou se sem dostanou i videa, a tam to bude znát. Kdo měl majáčky a cedulku za oknem „mohl všechno“.

Zážitky s etnikem Cikád berte s rezervou, proto že i pes štěká proto že nic jiného neumí. No co, mají to v sobě, viz škola na Mazurské, to bude jedna z dalších částí

Dále, tolerujte moji lidovou pražštinu s kterou jsem vyrostl, a pokud bude část textu vytečkovaná, dosaďte si libovolné slovo z vašeho vlastního slovníku.